Luboš Andršt, Buddy Guy - Rockový svět

Text: Luboš Hnát
Foto: Ivan Prokop

Dvaaosmdesátiletý BUDDY GUY je asi největší žijící ikonou chicagského blues. V České republice dosud nikdy nevystupoval, a tak není divu, že jeho koncert, který se konal ve Velkém sále pražské Lucerny, byl již dlouho dopředu vyprodán. Šlo totiž o splněný sen mnoha českých bluesových fanoušků. V roli speciálního hosta se navíc představil LUBOŠ ANDRŠT.

I když ho doprovodila na pódiu celá kapela Energit, nešlo o její typický koncert. Mnohem vhodnější je v tomto případě hovořit o Lubošově sólovém vystoupení. K tomuto tvrzení mě opravňuje fakt, že většinou zazněly písně, které kytarista normálně hraje s Luboš Andršt Blues Bandem. Jednu z nich, konkrétně The Thrill Is Gone si přišel zazpívat Marek Hlavica. Pak následovala You’ve Hurt Me. Potom už kapela zalovila ve svém standardním repertoáru a vybrala z něj Crossroads, která obstarala závěr Andrštova vystoupení. Hudebně se Andrštovu vystoupení nedá nic vytknout, ostatně jako vždycky. Problémem byl ale zvuk, který byl v Lucerně až příliš přebasovaný a kytara, hammondky i zpěv v něm tentokrát bohužel zanikaly.

Luboš Andršt

Jen co se Buddy Guy krátce po deváté hodině objevil na pódiu, sklidil ohromný potlesk, a to ještě ani nezačal hrát. Koncert otevřela Damn Right, I’ve Got The Blues ze stejnojmenné desky, která vyšla v roce 1991. Hned vzápětí přišlo na řadu medley nesmrtelných melodií, ve kterém Buddy vzpomenul na Jimiho Hendrixe, když zahrál úryvek ze slavného hitu Purple Haze. Není pochyb, že Guy obrovská hvězda, přesto neměl problém poodstoupit ze záře reflektorů a stát se „obyčejným“ členem kapely. Udělal to například při výtečném sóle druhého kytaristy Rica Jaze.

Jindy se naopak slavný bluesman pasoval do role showmana a bavil publikum nejrůznějšími historkami, a především svou hrou na kytaru. Bylo přitom úplně jedno, jestli na svůj nástroj hraje zrovna prsty, ručníkem, bubenickou paličkou nebo čímkoliv jiným. Tomu se zkrátka říká pravé mistrovství. Možná je trošku škoda, že z letošní (mimochodem skvělé) desky The Blues Is A Live And Well zazněla jen píseň Cognac, při níž se mistr vydal na procházku po zaplněné Lucerně. Sedící lidé v tu chvíli opouštěli svá místa, aby se mohli shluknout okolo neustále hrajícího a zpívajícího Guye. Naprostým vrcholem celého koncertu pro mě bylo, když si Buddy z publika vytáhl asi třináctiletého fanouška, kterého vyzval, aby mu „hrábl“ do strun. To byl velmi silný moment nejen pro onoho mladého šťastlivce.

Buddy Guy v Lucerně přetrhl strunu

Koncertní setlist tvořilo hodně coververzí. Jednou z nich byla například She’s Nineteen Years Old od B. B. Kinga, obohacená o vtipný dialog kytary a piana, na které hrál Marty Sammon. Když už byla představena polovina Guyovy doprovodné kapely, sluší se ještě dodat, že rytmiku tvořila perfektní dvojice Tom Hambridge (bicí) a Orlando Wright (basa).

Nikdo si ani nevšiml, že koncert už trvá celé dvě hodiny, což je, když si uvědomíte Buddyho věk, neuvěřitelné. Přišel tedy čas na poslední dvě písničky. Nejprve zazněla Hendrixova Voodoo Child. A protože se koncert tentokrát obešel bez přídavku, tou úplně poslední se stala Sunshine Of Your Love.

Na závěr mi zbývá snad jedině parafrázovat slavné Veni, vidi, vici. Tak tedy: Přišel jsem, viděl jsem a slyšel. Ale zvítězil Buddy Guy. Klobouk dolů!